Reflexe Teorie a Etiky Sociální práce IV.

Karel Kopřiva

Lidský vztah jako součást profese

Vztah mezi pracovníkem a klientem

             Myslím, že kdyby neexistoval vztah mezi pracovníkem a klientem, tak sociální práce by mohla těžko existovat, jelikož těžko by si lidé pomáhali, kdyby k sobě navzájem nic necítili. To bychom pak byli roboti. Ale co když nedovedu mít kladný vztah k nějakému typu lidí?

            Než začnu charakterizovat sebe, tak by bylo dobré před tím obecně zauvažovat. Jak je možné, že k pracovníkovi přijde klient, který v něm vzbuzuje negativní reakce či nenávist? Myslím, že to může být odůvodnitelné. Třeba pokud v rodině pracovníka otec mlátil matku a děti, tak těžko bude mít tato skutečnost na jeho jednání s tímto druhem klientů pozitivní dopad. Takže ve výsledku pomoc nebude mít stejný charakter jako u běžných klientů, tedy bude ochuzená minimálně o to ,,dobro“ které pomáhá. Abych to vysvětlil, vidím to tak, že ačkoli sociální práce koná ve prospěch druhých, tak musí aplikovat určitá pravidla, metody, stereotypy. To by znamenalo, že klient dorazí, pravidlo či pravidla (pokud předešlá nevycházejí) jsou použita, případ uzavřen. A další a další klienti, jak na běžícím páse. Je toto sociální práce? Teoreticky ano, ale něco tomu chybí. Můžeme tomu říkat touha pomáhat, touha být potřebný, snaha o opodstatnění sebe sama. Já tomu říkám dobro. Proč? No, zlo nepomáhá. Snad to nezní pohádkově, ale rád filosofuji. Tedy, dobro beru jako jakéhosi prostředníka, který zprostředkovává interakci mezi klientem a pracovníkem. Ergo, abych dal dohromady oba odstavce, pokud ke klientovi nic necítím, tak pouze užívám vzorce a jsem robot. Ve své podstatě, ani mu nepomáhám, nečiním dobro, a vlastně mu ani netoužím pomoci. V tom vidím nebezpečí této situace.

            Lze to racionálně ospravedlnit? Rozumem ano. První důvod jsou zkušenosti. Jak z dětství, tak z dosud prožitého života. A druhý důvod bych jmenoval odlišnost lidí. Vycházím ze soudu, že všichni lidé jsou různí. A jsou li různí, tak mají různé názory. Jsou li názory různé, tak si občas protiřečí a tak vznikají konflikty. A pokud vzniká konflikt, tak těžko budu pomáhat někomu, jehož názory nesnesu a jsou mi proti srsti a vlastním postojům. Tím mám třeba namysli kupříkladu sociální práci s pedofily nebo vrahy. Prostě práce s amorálními (pro nás!) lidmi. Tedy, rozhodně myslím, že apatie k určitým typům lidí, je přirozená. Já osobně neznám člověka, který by měl naprosto stejnou míru pochopení pro všechny. Ano, můžeme říkat, že máme rádi všechny, ať jsou jací jsou, ale vždy nás v nejposlednějším koutku duše bude drásat ,,něco“, co nás nabádá k nevraživosti.

            Takže, je to lidské. Ale můžeme s těmito pocity vykonávat pomáhající profese? Ano, přeci kvůli malému počtu klientů, které nesnesu, nezavřu krám. Lékař také neopouští profesi, když byť i vlastní chybou zapříčiní smrt pacienta. Myslím tedy, že pracovník může dále smysluplně a velmi dobře vykonávat práci s lidmi, ačkoli existují jasné a zřejmé nedostatky. Přeci jen, nikdo z nás není dokonalý. A tedy ani naše výtvory nemohou být dokonalé. Můžeme namítnout, že nedostatečnosti se mají jakkoli stírat, ale byli bychom lidmi, kdybychom byli bez kazu? Ano, mají se stírat, ale všeho s mírou.

            Teď přejdu ke své osobě. Upřímně, nedokázal bych pracovat s komunisty. Má rodina měla za totality s komunismem velké problémy. A víceméně, komunistický živel nás může sevřít i v této době, dostanou-li se do většiny v našem zastupitelstvu. Což je velmi možné. Tedy já bych nedovedl smysluplně jednat s lidmi, kteří propagují a vychvalují komunismus a jeho činy. Vyvstane otázka, jak bych řešil situaci, kdyby ke mně přišel takovýto člověk. Doopravdy nevím, ale myslím, že bych zachoval určité dekorum a ve své podstatě pouze aplikoval pravidla. Můžeme namítnout, že bych se měl přes tyto problémy přenést, vypustit je z hlavy, nevnímat je a nedávat jim průchod. Myslím, že v běžném životě to na nějakou dobu zvládnu, ale nevím, jestli bych to na dobu nutnou vydržel coby sociální pracovník. Ano, mám být profesionál, ale pokud bytí profesionálem znamená, mít pochopení a touhu pomáhat absolutně každému, tak profesionálem asi nikdy nebudu. Na svou obhajobu říkám, že každý má chyby. A také, pokud je lidské mít rád, tak je lidské i nemít rád.

            Nevím, jak na tom jsou profesionální sociální pracovníci, jestli u nich nastane nějaký zlom, který zapříčiní všeobecnou lásku ke všem, nebo ne. Nevím ani, jestli toto nastane u mne, ale asi by bylo fajn chápat a mít rád každého. A pokud mám práci s mě nepříjemnými jako určitou výzvu osudu, tak myslím, že by bylo správné ji přijmout.

Petr